Historie diabetu

Diabetes mellitus neboli cukrovka je nemoc známá již od starověku.

První zmínky můžeme najít na svitcích papyru z Egypta (1552 př. n. l.), které popisují nemoc doprovázenou velkou žízní a nadměrným močením. I ve starověké Číně jsou líčeny osoby s neuhasitelnou žízní, velkým množstvím moče medové barvy, vyhublí až na kost a pokrytí vředy. K určení diagnózy využívali Číňané mravence, kteří byli přitahováni sladkou močí. Indičtí lékaři rozlišovali dvě formy chorobného stavu, při němž je moč sladká. Při první nemocný výrazně hubl a velmi rychle umíral, pro druhou byla charakteristická obezita. Toto rozlišení připomíná současné klinické popisy diabetu typu 1 a 2.

Jméno diabetes dal této nemoci Hippokratův žák Aretaios z Kappadokie ve starém Řecku kolem roku 100 n. l. Diabetes pochází z řeckého slova diabano (průtok vody).

Zmínky o diabetu lze nalézt ve spisech snad všech významných lékařů své doby včetně Galéna, Avicenny či Paracelsa. Anglický lékař Thomas Willis roku 1674 zavedl do praxe ochutnávání moči jako důkaz diabetu. Poukazoval na to, že příčinou nemoci by mohla být dietní chyba. Správně předpokládal, že prvně se cukr objevuje v krvi a pak teprve v ledvinách. Objevil krystalky cukru v moči a k názvu diabetes přidal slovo mellitus – medový.

K významným pokrokům došlo v 19. století, kdy řada pokusů prokázala spojitost se slinivkou břišní. V roce 1889 němečtí lékaři Joseph von Mering a Oskar Minkowski pokusně odebrali psům slinivku, čímž došlo u psů ke zvýšení tvorby moči, která navíc přitahovala mouchy. Paul Langerhans podrobně studoval anatomii slinivky a objevil buňky (dnes je nazýváme Langerhansovy buňky nebo ostrůvky), u nichž předpokládal, že tvoří látku, která je zodpovědná za snižování hladiny cukru v těle. Tuto látku v roce 1909 pojmenoval Jean de Meyer jako inzulín (z lat. insula = ostrov). Po deseti letech byl inzulín úspěšně izolován z hovězí slinivky lékaři J. J. R. Macleodem a F. G. Bantingem, kteří za svůj objev následně získali Nobelovu cenu. V roce 1921 byl inzulín podán psům bez slinivky, které se dařilo držet při životě a kteří byli po čase dokonce živější a silnější. O rok později byl inzulín podán 14letému chlapci v diabetickém kómatu, který díky aplikaci inzulínu nezemřel.

Zpočátku se využíval inzulín zvířecího původu (hovězí a vepřový), v současnosti se využívají biosynteticky vyráběné lidské inzulíny a ještě častěji různé krátkodobě nebo dlouhodobě působící varianty inzulínu.

Dalším velkým pokrokem v léčbě diabetu bylo zavedení antidiabetik ve formě tablet v 50. letech. Od té doby se jejich výběr značně rozšířil. Vývoj a výzkum neustále probíhá, aby léčba byla co nejúčinnější a nejbezpečnější.

V 60. letech byl představen první návrh přístroje, který dokázal změřit koncentraci cukru ve vzorku krve. Tehdy byl velký přibližně jako batoh, dnes jsou glukometry výrazně menší, rychlejší a vyžadují množství krve menší než kapka.

V dnešní době se vývoj ubírá ve směru snahy co nejvíce napodobit přirozený rytmus vylučování inzulínu, a to pomocí inzulínových pump se senzory, které nepřetržitě měří hladinu cukru v krvi a na základě toho automaticky dávkují potřebné množství inzulínu do těla.

Dalším důležitým směrem ve vývoji léčby jsou léky, které by spolu s diabetem léčily i další, s diabetem často současně přítomné nemoci – obezitu, vysoký krevní tlak a vysoký cholesterol. Především u diabetu typu 1 se studuje možnost léčby také skrze ovlivnění imunitního systému.

  • V současné době se v České republice s diabetem léčí téměř 865 tisíc lidí.
  • Přičteme-li i osoby s hraničními hodnotami cukru v krvi, tak již mluvíme o každém desátém občanu ČR.
  • Ve více než 90 % případů se setkáváme s diabetem typu 2.
  • Výskyt diabetu je u žen i mužů vyrovnaný.

Sledujte nás na facebooku