I negativní emoce jsou emoce, které stojí za pozornost

V některých dobách se na úrovni dění ve společnosti jen těžko hledají pozitivní události, které přináší kladné emoce.

O to více je důležitá psychická pohoda každého z nás. Tu si nezajistíme tím, že budeme svou pozornost soustředit jen na pozitivní věci a zbytek s vypětím všech sil ignorovat. I negativní emoce nám totiž sdělují důležité informace.

Návodů na šťastnější a spokojenější život v deseti, patnácti nebo jiném libovolném počtu kroků najdeme mnoho. Pocity z druhé strany spektra jsou vnímány jako nežádoucí. Jsou potlačovány a nepřiznávány, prostě se o nich tolik nemluví. Když už se s něčím, co nás trápí, svěříme, můžeme se dočkat odpovědi, že vždycky může být hůř, tak na co si vlastně stěžujeme. Ano, může. Objektivně se vždy na světě děly horší věci než to, že jsme z něčeho zklamaní, naštvaní a frustrovaní. Cesta k tomu, abychom se cítili lépe, tudy však nevede.

emoce

Naše emoce jsou validní

Ať už se kolem nás děje cokoliv, máme právo prožívat celé spektrum emocí. Tedy cítit se špatně, frustrovaně, unaveně či zahlceně, ale také prožívat radost a štěstí. Tím spíš, pokud člověk trpí chronickým onemocněním. V takovém případě je zvýšená psychická zátěž přítomna každodenně bez ohledu na okolní události. Je tedy v pořádku mít někdy pocit, že je život nefér a je toho na nás moc, nebo chtít na chvíli vypnout celý svět a předstírat, že žádná nemoc neexistuje. Takové rozpoložení nedělá z člověka ani slabocha, ani sobce. Prostě si jen dovolujeme uvědomit si a prožít vlastní emoce. A to je cesta. Zmapovat, co se vlastně ve mně děje. Zkusit si uvědomit, co by mi pomohlo, a pokud je to možné, také to udělat. 

Pokud jsme zahlceni emocemi, představme si je jako vlny. V jednom momentě jsou na vrcholu (nejintenzivnější) a poté jejich intenzita pomalu klesá. Emoce nemusí odpovídat skutečnosti. Je to naše reakce na to, jak se nás daný problém nebo situace dotýkají, jak je vnímáme a prožíváme. Právě to nám umožňuje pohlédnout na problém, který nás „rozhodil“, s odstupem, co možná nejobjektivněji ho zhodnotit a na základě toho konat dál.

V případě diabetu je mnohdy nutné okamžitě řešit akutní situace, které provází silné emoce (například strach při hypoglykemii nebo frustrace při hyperglykemii), a nelze čekat, až budeme schopni zmíněného odstupu a zhodnocení situace. Proto je dobré tuto dovednost trénovat a učit se porozumět sám sobě. Jedině tak můžeme příště zareagovat lépe a efektivněji. Jaké negativní emoce se s diabetem často pojí?

Vina

Pocity viny se často (zejména v případě diabetu 2. typu) dostavují už po stanovení diagnózy. Právě sdělená diagnóza vyvolává myšlenky, co se mohlo udělat jinak, lépe či dříve. Většina z nás však dělá to, na co v danou chvíli stačí a k čemu má kompetence a kapacitu. V případě diabetu navíc nikdy nevíme, která konkrétní událost nebo kombinace událostí vedly ke vzniku nemoci. Pocity viny provází život člověka s diabetem i nadále. Po nepovedeném odhadu množství inzulinu, po vynechání monitorace, při nedodržení režimu, po kontrole u lékaře, ... Utápět se v pocitech viny není efektivní, mnohdy spíš paralyzující. Proto tento bludný kruh zkusme přerušit otázkou: Co mohu udělat, abych se cítil/a lépe?

strach a úzkost

Vztek a podrážděnost

Rozpoznávat vztek nebo věci, které nás štvou, je pro lidi s diabetem důležité. Vztek, naštvanost nebo výrazné rozrušení se bohužel leckdy promítají i do hodnot glykemie. Pokud nedokážeme kontrolovat své reakce ve vzteku, snažme se kontrolovat podněty, které nás do takového stavu dovedou. Pro představu: Pokud víme, že nás konverzace na určité téma spolehlivě naštve, a někdo v naší společnosti na něj zabrousí, sdělme druhým, že do diskuse nebudeme přispívat, protože je pro nás téma citlivé.

Vztek může vyvolávat i nemoc samotná (třeba nežádoucí hodnoty glykemie navzdory správnému postupu). Pokud tento vztek není ventilován, může vést až k pocitu, že snaha o dobrou kompenzaci nemá smysl, a pak už je jen krůček k diabetickému syndromu vyhoření. V tomto směru pomůže vést si záznamy, aby s odstupem času bylo možné takovým reakcím těla zpětně porozumět a napříště se jich vyvarovat.

Únava

Plynule se dostáváme k únavě, která je u chronické nemoci zcela přirozená. Někdy je toho prostě moc – ve škole, v práci, v rodině – a do toho všeho ještě řešit cukrovku. V tomto směru pomůže podpora blízkých, kteří nám umí dát najevo, že na to člověk není sám. Odpočinout si jak psychicky, tak fyzicky a chvíli hodit za hlavu fakt, že jeden den náš režim nebude dokonalý. Buďte však obezřetní. Například za fyzickou únavou mohou stát i zdravotní problémy, například syndrom spánkové apnoe nebo jiné poruchy spánku. Pokud nespíte kvalitně a ráno se cítíte unaveni, nepodceňujte to a konzultujte své potíže s lékaři.

Strach a úzkost

V souvislosti s režimem se vynořuje ještě téma strachu a úzkosti. Je zcela legitimní mít strach z dlouhodobých zdravotních rizik, případně i těch krátkodobých v podobě hypoglykemie, ketoacidózy apod. Opět nejde o pocity, které by snad nebyly na místě. Málokdo je rád, když nad sebou ztratí kontrolu a musí se spolehnout na pomoc svého okolí, případně zasáhnout sám s nejistým výsledkem. Úzkost se pak od strachu liší tím, že je přítomna nezávisle na konkrétním podnětu a může se vázat třeba právě k režimu a nutnosti dělat vše správně, podle tabulek, být připraven na všechny situace a umět předvídat různé anomálie. Pomoci může důkladná edukace, která dodá diabetikovi nebo jeho blízkým pocit kontroly nad nemocí a též kompetenci k jejímu managementu.

Pokleslá nálada

Pokleslá nálada, deprese a syndrom vyhoření

Lidé trpící chronickým onemocněním mají oproti ostatním dvakrát vyšší pravděpodobnost vzniku psychické nemoci (většinou afektivní poruchou, například depresí). To však neznamená, že to nastane vždy a u všech. Je dobré mít na paměti, že dlouhodobě pokleslá nálada by měla být varovným signálem a stojí za to zmínit se o problémech na příští kontrole nebo samostatně vyhledat odborníka a konzultovat s ním další postup. Pouze specialista může diagnostikovat depresi a zvolit vhodnou léčbu. V neposlední řadě se u diabetiků vyskytuje syndrom vyhoření, který se může projevovat popřením diagnózy, jejím ignorováním, pocity bezmoci („veškerá snaha je k ničemu“) nebo podrážděností.

Okolí jako zrcadlo

Pokud máme pocit, že nejsme schopni objektivně zhodnotit naše prožívání nebo se poslední dobou necítíme ve své kůži a nevíme proč, může nám poskytnout zpětnou vazbu naše okolí. V případě, že máme dobré vztahy se svými blízkými, bývají to právě oni, kdo nás upozorní na to, že jsme poslední dobou úseční a podráždění, že to prostě nejsme my. Přestože nás takové poznámky nejspíše namíchnou, měli bychom se nad nimi zamyslet a využít je pro promýšlení svojí situace. Nestalo se v poslední době něco významného, co mě zasáhlo? Nepotřebuji na chvíli zpomalit pracovní tempo? Neřekl mi lékař na poslední kontrole něco, co mě znepokojilo a vzbudilo můj strach?

Sociální sítě – zdroj motivace, nebo snížené sebehodnoty?

V poslední době se nám navíc rozmohl na sociálních sítích takový nešvar. Je trendy být pozitivní, motivující a inspirativní. Pokud sledujete někoho, kdo vám motivaci dodává a povzbuzuje vás, je to dobře. Lze ovšem narazit i na profily nebo diskuse, po jejichž pročtení se cítíte spíš sklesle, neschopně a méněcenně. Většinou propagují jeden způsob léčby jako ten jediný správný, ukazují pouze „dobré“ dny, ale dny, kdy se nedaří, jako by neexistovaly. Podpůrné skupiny samozřejmě mají svá obrovská pozitiva. Pamatujme ovšem na to, že na sociálních sítích zřídka vídáme odraz reality a že informace, které z nich čerpáme, bychom si měli ověřovat a zároveň nad nimi kriticky přemýšlet.

V každé době, tu dnešní nevyjímaje, je důležité hledat zdroje radosti a potěšení. Ano, může být hůř, ale i lépe, a pokud je možné si něčím zpříjemnit den, udělejme to. Cesta k psychické pohodě často vede skrz uvědomění si svých emocí – těch negativních i pozitivních. Stejně tak jako nelze dlouhodobě myslet jen pozitivně a tvářit se, že negativní emoce neexistují, neměli bychom setrvávat jen v těch negativních. Můžeme si uvědomit, že je normální je pociťovat, nemusíme se za ně stydět ani je nepřiznávat, a dát průchod oběma stranám spektra.

 

judita-konecna

Mgr. Judita Konečná

Působí jako psycholožka v rámci 3. Interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, na klinice endokrinologie a metabolismu a spolupracuje s Centrem kardiovaskulární péče Neuron Medical v Brně. V rámci své činnosti se zaměřuje na pacienty s diabetem a obezitou, v rámci doktorského studia na 1. LF UK se pak výzkumně zabývá problematikou diabetického distresu a psychologických aspektů diabetu. 

 

DALŠÍ ČLÁNKY

Sledujte nás na facebooku