Diabetes a stud – problém častější, než by se mohlo zdát

„Máte diabetes,“ zazní z úst lékaře. Následuje edukace, učení aplikace inzulinu, případně nasazení léků, vysvětlení základních pojmů a požadavků na režim.

Zanedlouho stojí pacient rovnýma nohama zpět ve svém životě, který plyne dál, navíc ale s průkazkou diabetika. Po stanovení diagnózy vyvstává mnoho otázek, mimo jiné také ta, jaká bude reakce okolí.

Diabetes 1. typu

Záchyt diabetu 1. typu se většinou vztahuje k dětství, dospívání nebo rané dospělosti. V tomto věku už nabývá na významu kromě rodiny také kontakt s vrstevníky, jejich hodnocení a budování svého postavení v kolektivu. Pokud tedy dítě nebo dospívající náhle onemocní, má reakce okolí velký vliv na přijetí diagnózy jím samotným.

Představme si například žáka základní školy, který se vrátí po hospitalizaci do třídy. Učitel je neinformovaný, ostatní děti nechápou, co nemoc obnáší, a dítě s diabetem začne být postupně vyčleňováno z kolektivu. Rodičům je doporučováno, aby se neúčastnilo pobytů na škole v přírodě nebo nejezdilo na školní výlety. Spolužáci navíc mohou režimová opatření vnímat jako úlevy (například svačina mimo přestávku), a pokud jim není dostatečně vysvětlen důvod, může docházet k šikaně. Dospívající se zase snaží držet krok s vrstevníky, často rebelují a ignorují přítomnost diagnózy. Zhoršuje se komunikace s rodiči a nezřídka v tomto věku dochází k dekompenzaci.

Diabetes 2. typu

Většina pacientů s diabetem 2. typu trpí zároveň nadváhou nebo obezitou. S touto skutečností se bohužel pojí také stigmatizace obézních osob. Často se setkávají s negativním hodnocením ze strany okolí, a dokonce ze strany odborníků. Vedle přijetí diagnózy se tak pacienti mnohdy musí vyrovnat i s nedostatečnou podporou či pocity viny ohledně přítomnosti diagnózy.

podpora

Reakci okolí můžeme ovlivnit informovaností a komunikací, více možností nemáme. Ty naopak máme v práci se svými postoji a emocemi:

1. Přijetí diagnózy

U dětí a dospívajících záleží na tom, jak je diagnóza sdělena, jaký postoj zaujme bezprostřední okolí a posléze s jakou reakcí se setkají v kolektivu. Ideální je proto spolupráce a komunikace rodičů se školou či jinými institucemi, které dítě navštěvuje. Zároveň je důležité ptát se na potřeby dítěte, a to nejen praktické, ale také emocionální, a zároveň s ním mluvit o negativních reakcích, s nimiž se setká, a snažit se jim společně porozumět.

Rodiče dospívajících se pak musí obrnit především trpělivostí a snažit se citlivě předávat zodpovědnost za kompenzaci do rukou dítěte.

V případě diabetu 2. typu nebo gestačního diabetu si spíš než „Proč?“ pokládat otázku „Co s tím teď mohu dělat?“.

2. Záchytný bod

Při záchytu diabetu 1. typu v dospělosti někdy pacienti svou diagnózu před okolím skrývají, protože nechtějí, aby na ně bylo pohlíženo jako na nemocné či slabé. Stejně tak diabetici 2. typu se bojí, že okolí bude předpokládat, že na některé věci „už nestačí“.

Jak se tedy rozhodnout, komu se se svou diagnózou svěřit a komu ne? Je to zcela individuální. Někomu pomáhá, když o svých problémech otevřeně mluví s blízkými, jinému ne. Důležité ale je, aby někdo v kolektivu, ať už pracovním, či mezi přáteli, o diagnóze věděl, a to z čistě praktického hlediska kvůli případné potřebě pomoci.

3. Hranice jsou prevence

Sedět na schůzce a ignorovat signály svého těla, snažit se i přes fyzickou nepohodu dodělat zadanou práci, případně na prvních schůzkách s novou známostí zakrývat přítomnost diagnózy je vyčerpávající a dlouhodobě neudržitelné. Pokud se v takových situacích nacházíte často, zkuste nejprve pátrat po tom, kde se stud za diagnózu bere. Následně je dobré si uvědomit, zda jsou opravdu tyto situace natolik významné v kontextu kompenzace diabetu a možných komplikací v budoucnu. Ano, práce je pro někoho velmi důležitá. Ze začátku vztahu chceme udělat dobrý dojem. Opravdu jsme ale ochotni obětovat vlastní zdraví?

Pro někoho je dávat sebe na první místo dovednost, kterou musí trénovat. Proto si stanovujte menší cíle a postupně si nastavujte hranice, které nepřekročíte. Třeba budete reakcí okolí příjemně překvapeni.

4. Sebevědomí

Pro některé pacienty velmi citlivé téma. Zejména v případě diabetu 1. typu se v průběhu svého života setkávají s různými reakcemi či komentáři ohledně svého onemocnění, se kterými se musí vypořádat. Významnou roli v postoji k takovým situacím hraje přijetí diagnózy, ale také momentální rozpoložení. Myslete na to, že jsme jen lidé. Vůči okolí buďte asertivní, k sobě laskaví. Mějte na paměti, že dokonalá kompenzace diabetu neexistuje. Na management se snažte pohlížet jako na proces poznávání vlastního těla, díky kterému máte diabetes pod kontrolou. Diabetici 2. typu pak naráží na negativní reakce, když se snaží změnit svůj dosavadní životní styl, který se týká například také rodiny. Důležité pak je rodině či blízkým vysvětlit, proč se změnilo například menu víkendových obědů. Sdělit jim, jaké jsou nároky na léčbu diabetu, a společně hledat kompromis.

Na diabetiky je často vyvíjen tlak ze strany okolí a v případě špatné kompenzace mívají pocity viny. Připomínejte si, že žádná změna se nestane přes noc, mějte plán a dávejte si reálné cíle. Za jejich splnění se odměňujte a čerpejte podporu ze strany okolí. A zejména myslete na to, že diagnóza člověka nedefinuje.

 

judita-konecna

Mgr. Judita Konečná

Působí jako psycholožka v rámci 3. Interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, na klinice endokrinologie a metabolismu a spolupracuje s Centrem kardiovaskulární péče Neuron Medical v Brně. V rámci své činnosti se zaměřuje na pacienty s diabetem a obezitou, v rámci doktorského studia na 1. LF UK se pak výzkumně zabývá problematikou diabetického distresu a psychologických aspektů diabetu.